Vítejte na stránkách nejen o našich dětech a výletech
Líbí se ti tahle stránka?
Ano
Ne

Slovensko 2006

Slovensko 2006 - okolí Rajeckých Teplic a Roháčské Tatry
V termínu od 5.srpna do 19.srpna 2006 navštívila Adélka s rodiči, Eliška s rodiči a Honzík s rodiči našeho východního souseda – Slovenskou republiku. První týden byla Adélka, Eliška a dospěláci v chatě v kempu Slnečné skaly a druhý týden strávila Adélka, Honzík a jejich rodiče v rodinném penzionu v obci Vitanová na Oravě pod Roháčskými Tatrami.
Do kempu Slnečné skaly se dorazilo brzo ráno a čekalo se, až budou naše chatky – budoucí domovy – připraveny. Vzhledem k tomu, že čekání bylo dlouhé, bylo dost času na prohlídku kempu. Jde o místo, kde mohou být stany a můžete se ubytovat i v chatkách. V kempu je samozřejmě i občerstvení. K údivu tatínků Milana a Tomáše se tam točil „Staropramen“. Milan měl přání dát si nějaké slovenské točené a tímto dospěl ke zjištění, že to nebude nijak jednoduché a rozhodně ne dnes v první den. Kemp měl standartní vybavení (sprchy, čisté WC, pitná voda). V chatkách byla malá lednice s vařičem. Prostředí však bylo naprosto okouzlující. Přímo v kempu se tyčila nádherná skála, podle níž také asi podědil jméno. Na druhé straně, za silnicí, se naskýtal pohled na výšiny Malé Fatry.
První den byl spíše takový odpočinkový po cestě (necelých 500 km). Večer se samozřejmě snědlo kus nezbytného „fláku masa“ a šlo se na kutě.
Druhý den 6.srpna celá grupa navštívila jedno docela pěkné lázeňské městečko, cca 2 km vzdálené, Rajecké Teplice. Zde jsme se museli zasmát, protože ještě o opravdu pár km dál leží městečko Rajec. Vodu v plastové láhvi značky Rajec vezeme do Rajeckých Teplic – no to se povedlo. Počasí nic moc, dopoledne pršelo, ale pak se trochu vyčasilo. Nedalo nám to a vyrazili jsme do sousední vesnice Poluvsie navštívit nějakou tu príma hospodu, něco polknout a popít.
Dne 7.srpna byla v plánu návštěva asi 50 km vzdáleného města Prievidza a především nedalekého zámku Bojnice. Přímo v zámeckém parku byla ZOO a tak se jednalo o výlet na celý den.
Trochu odbočím a uvedu jednu zajímavost a to tu, že na tomto zámku se točila část známé pohádky „Šíleně smutná princezna“. Vašek Neckář zde také zřejmě obsoluhoval nejdelší pád v životě a zřejmě na světě. Pamatujete, jak se pod ním na vrbě utrhla větev? Vrba byla na zámku Bojnice a voda pod vrbou, kam dopadl, šplouchala u 400 km vzdáleného zámku v Blatné (čerpáno z knihy „Nejznámější filmová místa“ od nakladatelství Fragment).
Zámek Bojnice je nádherný, už když se k němu jenom přibližujete. Všichni se rozhodli navštívit interiéry a tam nás zaujala především návštěva „dna zámecké studny“, jedná se o jeskyni pod zámkem a opravdu můžete koukat do studny, ale nahoru.
Adélka s Eliškou nás však již tlačili do ZOO a tak nebylo nač čekat. Zoologická zahrada je tak akorát, aby ji zvládli malí caparti. No je možná trochu větší. Některé výběhy a části se nacházely v rekonstrukci a ty již hotové opravdu ladily se zvířaty, zámeckým parkem a samotným zámkem. No, dětem se to moc líbilo, co vám mám povídat. Kdybychom chodili do ZOO každý den, pořád by je to bavilo.
Během zpáteční cesty se konala jenom zastávka na oběd a hurá do chaty.
Dne 8.srpna si Milan udělal individuální výlet na kole po trase Rajecké Teplice, lesní cesta do Súlova, opět lesní cesta do Vrchteplé (místy pro kolo opravdu nevhodné) a poté krásnou soutěskou po silnici směrem na Považskou Teplou a Považskou Bystricu. Pak už jenom cesta zpět po trase Prečín, Domaniža, Malé lednice, Vel´ká Čierna, Rajec, Rajecké Teplice, kemp – Ufffffff!!
Adélka a Eliška, Tomáš s Markétou a Aneta si udělali výlet do obce Rajecká Lesná, kde je tzv.Slovenský betlém. Ten je celý vyřezávaný ze dřeva a vyřezával ho pouze jeden pán a to několik let. Betlém ukazuje život na Slovensku obyčejných lidí, jak žili a pracovali. Takže si zde můžete prohlédnout pastýře, vinaře, dřevorubce, tkalce, zkrátka všechna lidová řemesla, co vás napadnou. Zaujali nás suvenýry a hned následovala prohlídka pro nás neznámé kulturní zajímavosti – Čičmany. Jsou to dřevěné domky obyčejných lidí natřené tmavou barvou a doplněny bílými ornamenty. Každý ornament symbolizuje určitý význam. Jelikož už bylo po poledni a břicha zpívala hlady, zašlo se také na dobrý oběd. Náhle nás oslovila stařenka, která nám vyprávěla o svém synovi bydlícím pár km od Kladna – ten svět je ale malý .
Večer už jenom procházka po kempu, holky se projely na odstrkovací motorce, tátové si dali pivko a hajdy do postelí.
Dne 9.srpna byl na pořadu dne další zámek a to ten v Žilině. Zámek je právě v rekonstrukci (hodně ji potřebuje) a konala se tam výstava drátenického řemesla. To bylo opravdu zajímavé a bylo na co se dívat.
Poté se nasedlo do aut a hurá do 10 km vzdáleného Strečna se stejnojmenným hradem. Po výšlapu ke hradu všichni vydechli a hurá na prohlídku. Ta byla opravdu zajínavá a krásný byl zejména výhled z jedné strany na řeku Váh a z druhé strany přímo na úpatí Fatry.
Když už jsme byli tak daleko, zastesklo se nám po slavném zbojníkovi Jánošíkovi a zavítali tak to obce Terchová. Tam se samozřejmě nesmělo vynechat Jánošíkovo muzeum. Jinak v této obci je to samý penzion. Do těchto končin by chtělo zavítat na delší dobu, než jen jedno odpoledne – Velká Fatra, pro turisty opravdový ráj a krása. Tak snad někdy.
10.srpna jsme se rozhodli zavítat na zříceninu hradu, jež byl opravdu nedaleko kempu – Lietava. Jedná se o poměrně velkou zříceninu. Tu opravují místní dobrovolníci a opravdu jim nezávidíme ten výšlap. Ten stál za to. Zedníci tam měli přímo na hradě udělanej docela perfektní bivak, až jsme jim to záviděli. Celou zřízeni všichni prolezli ze všech stran a také nebylo zapomenuto na nutné foto a krásné výhledy.
Odpoledne všichni navštívili lázeňský park v Rajeckých Teplicích, kde pro Elišku a Adélku bylo největší zábavou krmení kachen. Ty se neostýchaly a pro drobky si přišly opravdu do bezprostřední blízkosti. Ten den ještě obě holky zvládly v kempu jízdu na koni. Jo, to jsem vám neřekl?! Přímo v kempu byla maličká farmička, kde děti krmili a hladili kozy a koně. Po celou dobu se v kempu se také pohybovala malá koťátka a ta si Adélkou a Eliškou opravdu užila – nebo to bylo naopak? I přes to věčné nahánění a tahání koťat musím holčiny pochválit. Koťátkům dávaly mlíčko a papání.
11.srpna vzal Milan Adélku do sedačky na záda a vyrazili spolu na krátkou túru do okolí kempu do Slnečných skal. Skončili jsme v obci Porúbka a v místní hospůdce Adélka od jedné hodné paní vyfasovala Pizu. Odpoledne se opět konal výlet do Poluvsie do místní restauračky. Zde nastal jeden z problémů, který se tak trochu očekával. Všichni se zadívali do jídelního lístku, pak na sebe, zase do lístku a pořád dokola. Každý se snažil rozeznat, o čem se tam asi tak mluví. Naše generace slovenský jazyk zažila v televizi a rozumíme mu, ale když člověk netrénuje….. po delší době si všichni objednali a čekalo se, jaké že překvapení se objeví na našich talířích. Tady už si Milan s Tomášem dali konečně nějaké to slovenské točené….Všichni už měli jídlo před sebou a jen, co se zahryzli, Tomáš se trochu zarazil. Zjistil totiž, že si objednal játra, která nejsou jeho oblíbená pochoutka
12.srpna rodina Ejemova i Dvořákova sbalili věci do aut a každý vyrazil jiným směrem. Po rozloučení a s přáním šťastné cesty vyrazili Tomáš, Markéta a Eliška přes Trenčín zpět do ČR a domů.
Milan, Aneta a Adélka jeli naopak na sever, do vesnice Vitanová nedaleko Oravské přehrady, kde již čekal rezervovaný penzion a možná už i Marek, Kamila a Honzík.
Honzík tam opravdu dorazil dříve a Marek po telefonu navigoval, kam jet. Milan s Anetou si samozřejmě neodpustili krátké „zabloudění“, ale vše bylo po dotazu na místní lidi rychle napraveno.
Ještě tento den po vybalení vyrazila rodina Fořtova a Adélka s Anetou do slovenské verze ranče Šiklův mlýn. Tam samozřejmě shlédli vynikající představení z dob divokého západu a neodolali pokušení vyfotografovat se s účinkujícími.
Milan si vyrazil na kole na Oravskou přehradu a také přijel notně spokojen.

Dne 13.srpna nikdo nelenil, ale vydali jsme se do skanzenu Múzeum oravskej dědiny Zuberec – Brestová. Jedná se v podstatě o vesnici složenou z roubenek (něco jako v Čechách Rožnov pod Radhoště). Skanzen je zasazen v opravdu malebné podtatranské krajině. Protože se nám tam moc líbilo, tak jsme se tam rovnou naobědvali.
Poté se nasedlo do aut a vyrazilo se směrem na Zverovku. Jde o místo, kde se dá zaparkovat automobil před následným výstupem po ještě asfaltové cestě na Tatliakovu chatu. Zverovka je v nadmořské výšce 1004,1 m a Tatliakova chata ve výšce 1350 m, takže nás čekal celkem slušný výstup. To byste nevěřili, jak rozdílné může v těchto výškách počasí být. Dole teplo a klídek, nahoře zima a větrno. Pohled na svahy Západních Tater – Roháče byl naprosto úchvatný. A těch borůvek! Krásný výlet.
Další den 14.srpna se vyrazilo autem do sousední vesnice Oravice (místo s termálními koupališti) a odtud pěšky směr Juráňova Dolina. Podle slov místních je toto místo jedním z nejkrásnějších na Slovensku vůbec a nemýlili se. Ještě před odchodem do sebe Milan vyklopil kelímek „žinčici“ a s očekáváním, jak se s tím vypořádají vnitřnosti se vyrazilo. Asi po cca 2 km jsme narazili na maringotku s bačou. Ten prodával originál ovčí sýr a tak jsme pustili něco korunek. A ten byl! To se prostě ani nedá popsat! Padlo rozhodnutí, že bača se navštíví minimálně ještě jednou.
Pak se z asfaltky odbočilo na polní cestu a ocitli jsme se v jiném světě. Naproti nám šlo opravdu velké stádo ovcí s pasáčkem. No jako v pohádce. Juráňova Dolina byla naprosto kouzelná. Jde o poměrně úzkou soutěsku mezi dvěma skalami a na dně teče divoká říčka. Opět jeden z krásných dnů pomalu končil.
15.srpna se cesta rozdělily. Marek s Kamilou a Hozíkem a Aneta s Adélkou jeli na Oravskou přehradu na lodě a Milan vyrazil na pěší túru. Cílem bylo zdolat vrcholy Plačlivé (2125,1 m), Ostrý Roháč (2087,5 m) a Volovec (2063,4m).
Milan vyrazil z výšky 1004,1 m a po asfaltce dorazil na Tatliakovu chatu. Tam si jenom doplnit povinnou dávku tekutin a hurá Smutnou dolinou z výšky 1350 m na Smutné sedlo (1962,5m) – tento úsek měřil cca 3 km, ale pořád to ještě šlo. Pak již začalo doslovné lezení po skalách a šplhání. Ze Smutného sedla na vrchol Plačlivého to byl již jen 1 km s převýšením 162 m. Výhled shora – to se musí vidět. Prostě krása. Naštěstí se i roztáhly mraky, které všechny vrcholy do té doby zahalovaly, tak bylo vidět daleko. Poté začla nejnáročnější část túry. Muselo se sejít cca o 150 m dolů a pak o cca 120 zase nahoru na vrchol Ostrého Roháče. To vše asi na cca 0,75 km vzdušnou čarou. Milan nyní již věděl, proč má tento vrchol „přízvisko“ Ostrý. Tady byla trochu neplánovaná první přestávka, protože „provoz“ turistů tu byl opravdu hustý a na řetězech se muselo jenom po jednom. Takových přestávek bylo v následujících chvílích ještě mnoho. Nyní přišla na řadu nejtěžší část a to spíše z psychického hlediska. Vrchol Ostrého Roháče je vlastně tvořen dvěma vrcholy, spojenými traverzem. Držíte se řetězu, jdete po římse široké asi tak na ¾ chodidla a pod vámi je stěna cca necelých 100 metrů. I když tento úsek měří jenom pár metříků, připadá Vám to jako nekonečná vzdálenost. Pak již jenom slézt po řetězech do Jamnického sedla (1908 m) a zase vystoupat, sice prudkou, ale pohodlnou pěšinou na vrchol kopce Volovec. Tam se člověk naposledy rozhlédl po krajině. Po celou dobu byl naprosto krásný výhled na zasněžené vrcholy Vysokých Tater. Pak nastalo – zejména pro ty na Ostrém Roháči – asi opravdové peklo. Ostrý vítr, mraky, že bylo sotva vidět na pár metrů a déšť. Rychle dolů. Nohy v tuto chvíli šlapali už tak nějak samy. Teprve po nasednutí do auta se začala projevovat únava. Milan: „Měl jsem za sebou odhadem 22 km s převýšením +1121m; -150m; + 120 m; -180 m; +155 m; -1059 m. Musím říct, že to byla moje nejnáročnější ale zároveň nejkrásnější túra v životě. Její následky jsem na svých svalech pociťoval ještě cca po 10 dnech. Tak odpusťte, že jsem jí věnoval trochu více, než ostatním zážitkům““.
Adélka s maminkou a Honzík s rodiči si udělali výlet k Oravské přehradě a že si zaplavou s lodí. Na tu loď se muselo čekat hodinu a tak přišel na řadu průzkum nejbližšího okolí. Honzík i Adélka si zablbli na kolotoči a na létajícím letadle.
Konečně byla loď přistavena, všichni se nalodili a čekalo se, až kapitán zvedne kotvu. Jelo se Oravské přehradě. Okolí bylo velmi zajímavé a v plánu byla také zastávka na ostrově. Na prohlídku bylo vyhrazeno 15 minut.
Na ostrůvku byl kostelík a moc se nám tam líbilo. Mohli jsme vidět vyřezávané postavičky a některé byly dokonce větší než mi. Loď pak zahoukala a muselo se zpět na palubu. Celá plavba trvala kolem hodiny a po celou dobu s námi byli racci. To byla paráda. Dokonce se o tom hned musela podat zpráva domů.
Pak už jen následoval návrat do penzionu a tam se blblo na zahradě.
Dne 16.srpna se vyrazilo do cca 60 km vzdálených Demänovských jeskyní. Nato, jaký jsme si to teďka užívali klídek, tak tady se připravte na „ameriku“. Spousta stánkařů a všelijakých zlatokopů a mraky lidí. Ale ty jeskyně stojí za to. To, že jsou to nejkrásnější jeskyně v zemi se o nich tvrdí právem. A věřte nám, již jsme prošli téměř všechny jeskyně u nás. Markovi se to tak líbilo, že ještě navštívil další Demänovskou ledovou jeskyni. Nám ostatním již scházely síly.
Protože do teď se nikdo téměř nezastavil a protože vylezlo sluníčko, padl návrh, jež byl jednomyslně schválen. Cílem bylo termální koupaliště v obci Oravice. No to byl balzám na tělo! Voda přes 30°C a jen se válet. Pro děti tam byl skákací hrad a „klouzací ring“. No, nasmáli se jak Adélka s Honzíkem, tak i jejich rodiče.
18.srpna vyrazil Marek velmi brzo ráno pod stěny Plačlivého a Ostrého Roháče. Nešel tou cestou jako Milan, ale zvolil trasu po Roháčských plesách: Zverovka – Tatliakova chata (Tatliakovo pleso) – dvě Roháčske plesá – Roháčský vodopád - Zverovka. Převýšení bylo také slušné – z 1004 m na 1700 m a zpět. Přijel také nadšený.

Odpoledne si šel Marek, Kamila a Honzík projít vesnici Vitanová. Milan, Aneta a Adélka vyrazili na kopec nad vesnici. No, panečku, tam bylo hub a borůvek a ostružin a jahůdek – všichni si přišli na své. Jako místo poslední večeře této dovolené byla zvolena restaurace ve městečku Trstená.
Všichni jsme se shodli, že tato dovolená byla opravdu perfektní a že určitě ještě do Slovenské republiky zavítáme. Měli jsme štěstí, naráželi jsme pouze na hodné, příjemné a pohostinné lidi a to také znamená hodně.
Tak zase někdy příště DOVIDENIJA!!!




Foto naleznete v této GALERII
 
 
 
 
 
02.07.2008 21:11:36
anetadvorak

Líbí se Vám tyto stránky?

Nějak nemám názor. (2669 | 25%)
Ještě se zlepšete (2623 | 25%)
Ano ! (2732 | 26%)
Ne ! (2515 | 24%)
Pro zájemce o vojenskou historii
Pár fotografií z místních akcí
Budeme rádi když o nás povíte dalším. Díky moc!
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one